Banana Chiquita Team

Seděl jsem na tribuně a po zápase do mě dloubnul nějakej člověk a říká: Mají celou dobu míč, střílej a prohrajou 1:2. To jsou ale paradoxy, pane Landovský. Votočil jsem se na něj a zařval: Hovno paradoxy! Tak to je!

Vlítli na ně pěkně, jak vosy v létě na pivo. Když potom nejzkušenější z nich napřáhl z patnácti metrů a vymetl šibenici, říkal jsem si, že jim daj do poločasu ještě bůra. Jenže to jsem přehlédl ten jejich balet v obraně. To vypadalo jak z filmu pro pamětníky: Pane rado, pojďte tudy, tady budete mít dost prostoru, krásná klička pane rado, teď by bylo dobré nahrát, pane rado…. Není divu, že po jednom ze tří přečíslení, soupeř samozřejmě srovnal.
Dlouho jsem se tak nenasmál, jako při druhým gólu soupeře. Nejdřív přišla ztráta míče, když se Pelé snažil projít přes tři hráče soupeře, samozřejmě ztratil míč a pak přišel kontr, který mohli obránci Chiquity minimálně desetkrát přerušit, ale všechno dopadlo tak, že ve vápně stáli dva hráči v modrých dresech před brankářem s míčem na noze. To byla prdel! 1:2 a pak už bili žlutý jak hluchý do vrat a hovno z toho. Vzpomínám si maximálně na jednu rychlou akci, když šel ze strany míč do vápna a jinak střely, se kterými si brankář poradil.
Co na to říct? Banáni, hrát fotbal, to není jako koulet sudy v pivovaře, kde vám do toho nikdo neskáče a nikdo vám ty sudy piva nechce brát pod rukama, ledaže by se chtěl napít. Dneska jsem na hřišti viděl jen samé sólování, ale aby někdo někomu namazal a ten vystřelil z běhu ránu, za kterou by se brankář nestačil ani ohlídnout, tak to jsem neviděl. A po zápase ani na to pivo všichni nejdete!!!