Banana Chiquita Team

Jednou z významných akcí ke stému výročí narození Bohumila Hrabala bylo i pondělní utkání Banany Chiquity. Zápas se samozřejmě hrál kde jinde než v Libni, kde Bohumil Hrabal prožil značnou část svého života.
Nevím, co by sám velký autor řekl o tomto zápase. Možná by ho napadlo, že hráči Banany Chiquity se lišácky snažili zavést do fotbalové praxe Kantův kategorický imperativ. Způsob hry Banany Chiquity tak trochu vybízel soupeře, aby hrál prakticky podobným stylem.

Oba týmy měly pouze jednoho hráče na střídání. Banáně chybělo hned několik zvučných jmen a zřejmě nejcitelněji se projevily absence tvořivého Mlkyho a běhavého Kuby. Na rozměrově větším hřišti a s minimálním počtem hráčů na střídačce Chiquita celkem pochopitelně vsadila na postupné útoky se zajištěnou obranou. Soupeř se více-méně přizpůsobil, a tak diváci v prvním poločase viděli vyrovnaný souboj. V prvním poločase Chiquita těžila z nepřesných rozehrávek soupeře, po kterých se jí občas otevřely dveře do obrany. Jako obvykle Chiquitu trápila poslední fáze útoku. Vymyslet přesnou finální přihrávku, která by poslala útočníka do gólové šance, bylo dnes nesplnitelným přáním. Přesto Chiquita v prvním poločase několikrát vystřelila na bránu a při troše štěstí a pábitelské představivosti, se klidně mohla radovat z prvního gólu letošní ligové sezóny.
I do druhého poločasu nastoupila Chiquita se stejným herním projevem, nicméně soupeř lehce přidal a rázem se jazýček vah vychýlil na jeho stranu. Hráči ve žlutém začali mít problémy s držením míče na soupeřově polovině, kde scházela kombinace nebo větší úspěšnost v osobních soubojích. Banáni proto ohrožovali soupeřovu branku hlavně z rohů, autů nebo standardek.
Soupeři naopak rostla chuť a střílel čím dál častěji. Spoustu jeho střel zablokovala aktivní obrana nebo si s nimi brankář Chiquity poradil. Bohužel 3 minuty před koncem už udeřilo. Zmatku po autovém vhazování využil nekrytý hráč soupeře v pokutovém území a vstřelil rozhodující gól. V poslední minutě, kdy Chiquita hrála již vabank, inkasovala ještě jednou z rychlého brejku.
Porážka asi nejvíc rozesmutnila samotného kapitána Chiquity, který se jen těžko smiřoval s předvedenou hrou a hned po zápase na mě vychrlil hromadu myšlenek a postřehů např.: Honzu Alamara jsme měli vysunout do zálohy, tam by ta jeho dirigentská hra dopředu měla větší smysl, Šindymu bychom měli zakázat běhat k praporku, ten roh hřiště ho láká jak psa patník, ke kterýmu se běží pokaždý vyčůrat, u Tomáše musí někdo stát, aby měl komu sklepávat balony, ať si klidně se Zelím odmotají kus špagátu a přivážou se k němu jako děti na školním výletě. A tak pokračoval a pokračoval celou dobu, co jsme seděli a pili pivo. Nakonec jsem mu řekl, že pokud pro Bohumila Hrabala byla kocovina důkazem, že nic na světě není zadarmo, pak pro Chiquitu jsou takovým důkazem jejich vlastní porážky. Možná jo, řekl nakonec kapitán Chiquity, a pak mě trumfnul jinou parafrází Bohumila Hrabala, kterému patřil celý nádherný večer: Pane Menzle, přes většinu porážek v poslední době se mi zdá, že ta naše hra je pořád lepší a lepší. Ne, že by byla, ale já jí tak pořád vidím.