Banana Chiquita Team

Jako kustod národního týmu mám spoustu zkušeností s logistickými přesuny mužstev mezi zápasy. Tentokrát na mě čekal nebývale tvrdý oříšek - dostat Bananu Chiquitu do Přední Kopaniny.

Objednal jsem autobus a začal připravovat vše potřebné, když přišla první překážka. Druhý brankář Mára odmítl jet s ostatními v jednom autobusu. Nepomohly žádné přímluvy, prosby ani hrozby, a tak jeho volné místo bleskově zaplnila Šindyho těhotná manželka. Už jsme téměř vyráželi, když přišel telefonát policie. Anonym ohlásil bombový útok na náš autobus. Všichni jsme si vzpomněli na nedávnou událost Borussie Dortmund. Přeběhl nám okamžitě mráz po zádech. Že by další odvážný obchodník s cennými papíry? Tato indicie by ukazovala na staršího bratra Šindyho, ale policie byla jako obvykle na informace velmi skoupá. Neoficiálně nám sdělila, že anonym telefonoval z blízkosti učiliště na Jarově.

Hned jsem začal hledat nové řešení. Pro každého hráče jsem objednal osobní taxi, což velmi nelibě nesl domluvený řidič autobusu, původem izraelský Palestinec, který za nevyjasněných okolností během druhé palestinské intifády konvertoval k židovství. Ve svém životě prý stál proti agenMtům Šin-betu i Hizbaláhu a nebude se proto v Čechách bát kdejakého ateisty z učňáku. S nevelkou ochotou jsem mu povolil nabrat Šindyho s jeho těhotnou manželkou, ale raději až na okraji Prahy. Mezitím se ozval Mára. Už jsem myslel, že dostal rozum a přijde, ale prý mu kolegyně, která učí zeměpis, prozradila, že Přední Kopanina leží blízko letiště Václava Havla a že přiletí pouze soukromým letadlem. Během pár minut jsem pro něj zajistil polovojenský speciál z Kbelského letiště.

V ten moment jsem už dostával řadu telefonátu od bezmocných taxikářů, kteří marně bloudili za Prahou ve snaze najít hřiště Přední Kopaniny. Časté dopravní uzavírky a chybné navigace se pro nás staly noční můrou. V jednu chvíli hrozila i kontumace utkání. Jediný, kdo neměl problém hřiště najít, byl náš řidič autobusu původem z Palestiny zvyklý ze své domoviny překonávat nesčetné silniční zátarasy.

První pohled na hřiště Přední Kopaniny mi připomněl čtvrtá předkola poháru UEFA. Jako bychom se ocitli uprostřed uzbecké stepi s jediným stadionem obklopeným několika zděnými domky, ze kterých stoupal dým. Jak se později ukázalo, nebyl to dým z chatrných baráčků, ale z doutníku místního fotbalového bose.

Brzy jsme stáli před další svízelnou situací, protože dosud nepřijelo auto s tréninkovým vybavením. Vydal jsem se za místním správcem požádat ho o fotbalové míče na rozehrání. Bodrý muž na mě koukal jako tele do vrat, než se rozmáchl rukama a ukázal směrem do pole. Všechny míče, které měli, byly ztracené ve vzrostlém řepkovém poli. Místní tým je všechny ztratil během včerejšího tréninku. Za to může zkurvenej Babiš, vysvětloval správce. Kdyby se zasadily brambory, nic by se nemuselo ztrácet. Museli jsme tedy hráčům naordinovat rozcvičení bez míče a nebýt Zelího, který ve své skromnosti chodí na zápasy stále se svým míčem, bychom balón viděli až při zápase.

Logistické problémy si ale přece jen vybraly svou daň. Alamar nepochopitelně skončil s naším týmem mažoretek v Bratislavě. Všechny jsem už objel, ale žádná mě do Prahy narychlo nevezme, hlásil do telefonu zklamaný Alamar. Druhou obětí dramatických přesunů se stal kdo jiný než největší smolař týmu, náš druhý brankář Mára. Jeho stopa končila na ranveji k letadlu plném dětských plenek mířícímu do syrského Aleppa. Tady čekací doba zřejmě nepomůže, pomyslel jsem si a dal pokyn rozhodčímu, že fotbalový zápas může začít. V hledišti se tísnilo hned několik fanynek, kvůli kterým odmítl náš řidič autobusu vstoupit na stadion. Odkdy židovi vadí žena bez hidžábu? Zeptal jsem se ho. Pokorně se omlouval, židem prý je, ale arabským, a kdyby ho zachytily fotoaparáty novinářů s ženami bez šátků a fotky se dostali až k jeho rodině, měl by doma jen problémy. Otec je na tyhle věci pes, uzavřel rázně debatu a odešel ke svému autobusu poslouchat rozhlasový přenos z utkání.

Hvizd rozhodčího konečně otevřel dlouho očekávaný duel. Hned v jeho úvodu vystihl Viktor rozehrávku soupeře a běžel sám na brankáře. Zkusil zakončit střelou k levé tyči, ale gólman soupeře svůj tým podržel a špičkou boty míč vykopnul. Tohle nás mohlo mrzet, protože začalo obvyklé dobývání branky. Soupeře jsme přišpendlili na jeho půlku jako bezmocného brouka do sbírkového alba. Neustále jsme hledali skulinu v obraně soupeře, měnili jsme styl i tempo hry, abychom našli ten správný recept. Svým obvyklým důrazem se prosazoval Viktor, Zelí zatím testoval své kličky, Šindy znovu a znovu hledal své místo na hřišti. Tyčky soupeřovy brány zvonily jako rolničky o vánocích, dokud nepřijel Santa s prvním dárečkem. Tím Santa Klausem nebyl nikdo jiný než Tomáš, který se trefil přízemní střelou na první tyč. Tým El Barta se krátce poté nadechl i k ofenzivě. Výsledkem bylo několik autových vhazování v blízkosti našeho vápna. Z chudého ohňostroje nad hlavami všech hráčů nezapršelo, za to ze zatažené oblohy ano.

Poločas jsme strávili pod zastřešenou střídačkou, protože správce hřiště během zápasu zamkl šatny a odešel hrát mariáš s řidičem autobusu. Satelitním telefonem přímo z paluby vojenského speciálu se s námi spojil Mára. Nějak se mu to nezdá, letí prý už tři hodiny a letiště Václava Havla nikde. Palubní personál mu připravil neprůstřelnou vestu s přilbou. Netušil, že by Banana Chiquita měla tolik radikálních nepřátel, aby se musel před nimi takto chránit. Na druhou stranu už ztopil několik balení plenek určené syrským dětem, z čehož měl neskrývanou radost. Nevěděl jsem, co mu na to říct, a tak jsem raději mlžil a odkazoval na nepříjemné povětrnostní podmínky poblíž Ruzyně.

Do druhého poločasu jsme vstoupili za mírného deště. Míč okamžitě začal většině hráčů klouzat, ale lépe se s novými podmínkami vyrovnala Banana Chiquita. Čím dál častěji kombinovala anebo se rozbíhala k nebezpečným brejkům. Právě dvě takové situace využila Chiquita k navýšení příjemného vedení na tři nula. V ten moment už nikdo nepochyboval o vítězství žlutých ďáblů.

Ani poslední desetiminutovka ale rozhodně nezaujatého fanouška nenudila. Soupeř snížil povedenou hlavičkou, aby mu vzápětí Viktor se Zelím připomněli, kdo je pán a kdo kmán. Ani to domácí nesrazilo na kolena a dál pokračovali ve svém sympaticky naivním výkonu, ze kterého vykřesali i svou druhou branku.

Hned po rozehrání z půlky si ale převzal míč Zelí a předvedl svou obvyklou akci. Nejdříve sklonil hlavu, vymotal se z gordického uzlu šesti nohou obránců a zamířil si to kvapíkovým tempem k bráně. Křižující obránce neměl dostatečnou rychlost a Zelí po paměti namířil ke vzdálenější tyči, kde se naposledy zavlnila síť.

Vyhráli jsme pět dva a odvezli si tak cenné body z pustiny za Prahou. Hráčům skončila jejich práce, nikoli ale celému realizačnímu týmu. Všechno zabalit zpátky do beden, objednat hráčům večeři v místní restauraci skládající se z tlačenky, utopenců a naloženého sýra, postarat se o jejich odvoz, to není vůbec nic jednoduchého. Naštěstí tentokrát odpadly problémy s mažoretkami v hotelu Praha, protože většina z nich uvízla s Alamarem v nějakém hotelovém výtahu v Bratislavě. Tam muselo být neskutečně horko…

Poslední, kdo potřeboval mou pomoc, byl samozřejmě druhý brankář Mára. Jak ho dostat ze Sýrie zpátky do Prahy? Jak se mu za všechno omluvit? Požádali jsme obsluhu restaurace o hezkou pohlednici z Přední Kopaniny. Někdy i taková maličkost potěší, nicméně pohlednice tady nevedou. Ujal se až nápad darovat podepsaný banán, ale kdy ho Mára uvidí, to je ve hvězdách syrského konfliktu. Ještě teď přemlouvám našeho věrného řidiče autobusu, jestli by se nevydal pro Máru, jenže jako konvertovaný sunita by to měl v této zemi prý dva krát těžké. Snad se z toho neposere, řekli mi řidič naposled, a když jo plenek má dost.

Určitě se ptáte, jestli mi to stojí za to, ale pracovat jako kustod pro Bananu Chiquitu je pro mě velká čest. Jsem na sebe hrdý a každý gól při zápase mi vhání slzy do očí, někdy z radosti jindy ze smutku. Takový je život, takový je život nás kustodů.