Banana Chiquita Team

Občas jsme svědky vzájemného prolínání sportu a umění. Od líbivých aktů sportovních hvězd, přes nesčetné literárné-filmové příběhy, po extrémní případy jakou byla například hokejová opera Nagano. Málokdy jsme ale svědky přímého umělecko-kritického pohledu na sportovní utkání. Domnívám se, že i fotbalový zápas je celistvým uměleckým dílem, který můžeme nahlížet kritickým aparátem, který běžně používáme pro divadlo nebo hraný film.

Už základní situace nám napovídá leccos o budoucím ději. Dva fotbalové týmy nastupují v zamračeném podvečeru, venku panuje sychravé, studené počasí. Od prvního pohledu je všem jasné, že nás čeká drama. Už předem cítíme husí kůži na těle. Jediným světlým momentem jsou žluté dresy Banany Chiquity. Žlutá je barva slunce a tepla. Jestli někdo prosvětlí příběh, očekáváme, že to budou hráči ve žlutém. Také si povšimněme jmen: Speciál Bráník asociuje studené laciné pivo, Banana Chiquita to je teplo Brazílie, Jižní Amerika, Samba. Je nám dopředu jasné, komu bude počasí víc vyhovovat.

Hráči Chiquity si samozřejmě nepřipouštějí neúspěch. Jsou sebevědomí, během rozcvičení vtipkují, ale začátek zápasu jim nevyjde. Protivníci je hned v úvodu vyšachují a první střela končí za zády bezmocného brankáře. Typická filmová zápletka je na světě. Příběh sotva začal a diváci se už musejí smířit s prvním vražedným momentem, který odhalí nejen většinu slabých stránek hlavních hrdinů, v tomto případě nedostatečný důraz, slabší intuice, menší rychlost, ale přinese také tragédii, které je třeba čelit. Teprve tehdy máme příležitost zahlédnout větší charakterovou hloubku postav. Bananu Chiquitu inkasovaný gól samozřejmě nepoloží. Už za několik minut je vyrovnáno, když Alamarovu střelu dorazí Tomáš do brány. Přichází naděje. Protivník není bezchybný a Tomáš svým důrazem prezentuje přímo houževnatost a sílu celého týmu. Bylo by velkým omylem číst tuto situaci pouze jako šťastnou událost. Další dva góly obracejí utkání zcela jiným směrem. Góly padají po totožných situacích, kdy hostující brankář neudrží střelu z větší vzdálenosti a z dorážky se prosazují hráči Chiquity. Doslovněji by to snad ani nešlo! Speciál Bráník nemá v tu chvíli zápas ve svých rukou a Chiquita ho s každým svým úspěchem doráží. Zajímavé je, že jeden gól střílí obránce Radek. Řady Chiquity se neustále prolínají a tato nestálost spoluvytváří dynamiku po celou dobu příběhu. První poločas končí soupeřovým snížením z brejku. Je to varování a zpráva, že utkání ještě zdaleka neskončilo.

Druhý poločas se dohrává za tmy. Temné síly přicházejí, jsou odhodlanější, zarputilejší, nenechají Chiquitu pořádně vydechnout. Soupeř srovná gólem k přední tyči. Střelu lehce tečuje Syky a znesnadní tak Márovi zákrok. Brankář Chiquity je pod velkým tlakem, který zvyšuje přítomnost bývalé brankářské jedničky na zápase. Jak se v tu chvíli může cítit? Je pod drobnohledem, má být neprůstřelnou zdí, ale téměř každá druhá střela končí za jeho zády. Není divu, že se po zápase opře do svého nehrajícího bratrance. Čtvrtý gól je bohužel rozhodující. Na narážečku před obranným blokem nikdo nezareaguje a přečíslení končí úspěšnou kombinační akcí. Hráči Chiquity se samozřejmě snaží vyrovnat, ale celou druhou polovinu zápasu tahají za kratší provaz, míče mnohem více nakopávají a nedostávají se k přímým střelám, jako by jim v dešti na konci zápasu zvlhnul prach.

U samotného deště bych se rád zastavil. Bývá symbolem očisty, nového života, lepší budoucnosti. Pokud ovšem nejste Hemingway a nemáte v úmyslu použít déšť čistě ironicky, jako ho nositel nobelovy ceny použil na poslední stránce svého románu Sbohem armádo. Kterému pojetí dáváte přednost v tomto případě, je jen na vás.