Banana Chiquita Team

Banány jsem sledoval celý léto. Někoho mi silně připomínali a pod vlivem dohrávané Ligy mistrů jsem je srovnával s PSG, Barcelonou anebo Bayernem. Ale teprve klepec v úvodním kole nové sezóny mi otevřel oči. Vzpomněl jsem si na své představení v Celetné před pár lety a všechno se mi spojilo. Tenhle tým je tak podobný ztraceným Hamletovským postavám, až je to neuvěřitelné.

Tom Stoppard neschovává karty v ruce. Naopak největší trumfy ukáže hned v úvodní scéně, kdy Rosekrantz s Guildensternem házejí mincí. Divák si ani nezahřeje zadek na židli a hned může jít domu, protože všechno je jasný, daný, fatalisticky ložený. To co udržuje pozornost je dynamika hry ve hře. Třebaže její výsledek je všem jasný. Tedy všem, co trochu čtou a nejsou úplný blbci.

A Banáni jsou úplně stejní. Stačí pár minut, pár doteků s míčem a je vám jasný, že sledujete soubor poslů vydaných na milost a nemilost do tragického království, kde na ně čeká jejich osudová prohra. Hlavní hrdinové jsou na druhé straně, ale těch si nikdo moc nevšímá. Všichni sledují s napětím žlutý cirkus, který se ze všech sil snaží hrát hru, o které toho moc neví.

Stačilo si přečíst sestavu. Ta neskutečně v posledních týdnech prořídla o skutečné opory: Horacio Zelí se zrasil na pruhu, Fortinbras Syky čeká na vyšetření, Claudius Mlky chladí kolena, Ofélie Šindy páchá sebevraždu nečinností a Yorick Mára asi čeká na svůj novej dres s jedničkou na zádech a rolničkama na rukávech. A zbytek týmu, který vyběhl do utkání, to je jeden Rosenkrantz s Guildensternem vedle druhýho. Možná Krop vypadá trochu jinak, nepatřičně. Lítá na hřišti jako duch Hamletova otce, ale ani on s výsledkem nic nesvede.

První gól spadne do sítě ani nevíte jak. Připomíná to začátek tenisového zápasu z divadelní hry.

Alamar si vezme míč a jen tak prohodí: Chceš hrát na otázky?

Útočník Torpéda řep se samozřejmě chytne a hned mu vpálí dokonalou odpověď: A jak se to hraje?

Alamar: Musíš se ptát!

Útočník: Výrok! One – love. A je to. Alamar okamžitě ztrácí kontrolu nad svou hrou, útočník ho obere o balon a sám proti brankáři pohodlně otevírá skóre zápasu.

Další gól Řep je karikaturou Shakespearovského dramatu. I elektronická tužka by se vybila, kdyby měla kreslit, co všechno se podělalo. Pak přišel náznak vzkříšení, Miko se trefil mezi nohy brankáře, nicméně soupeř okamžitě kontroval tvrdou střelou pod víko. Za okamžik zápasu je třeba označit úžasnou Tomášovu hlavičku. Tahle věc přebyla všechno. Ještě teď si říkám, co se asi Tomášovi honilo hlavou, když si nabíhal do vápna: Vyhrát či prohrát – to je otázka: je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy? Rozhodl se zapřít a vyskočit. Čelem trefil nádherný pas z rohu a znovu se potvrdilo, že záměry velké významem a vahou se odvracejí z vytčeného směru a neuzrají vždy v rozhodující čin. Spojnice zazvonila v uších a sen vyrovnané partie se rozplynul.

Ve druhém poločase si vzal slovo brankář a kapitán. Tak jak to umí jen on, postupně pouštěl jeden gól za druhým. Zmatení hráči ve žlutém pomalu uvadali a hrozivé skóre se zastavilo na prohře 2:8. Tým skončil tak, jak se obecně čekalo. S oprátkou na hlavě spadl do propadliště, odkud se body do tabulky rozhodně nevozí.

Na druhou stranu bylo by chybou interpretovat příběh Rosenkrantze a Guildensterna jen jako tragédii vedlejších postav. Jejich myšlenky a hry ve hře nás nutí přemýšlet jednoduchou cestou nad metafyzickými otázkami života a smrti, štěstí a smutku, výhry a prohry. Často elegantně zabalené v úhlednou formu významu a jeho opaku. Podobně po své prohře uvažují i Banáni, když se zamysleli, k čemu by mohla sloužit půlicí čára oddělující vlastní pole od soupeřova. Půlící čára v taktice na příští zápas má naprosto kardinální význam: Po ztrátě míče je třeba se za ní vrátit. Nic víc nic míň. Jsem nesmírně zvědavý, jak obstojí příští zápas. Zatím platí, že Rosenkrantz a Guildenstern jsou mrtvi.