Banana Chiquita Team

Pohlavní životy siamských dvojčat mohou mít řadu podob a Irwine Welshovi posloužily k trefné románové metafoře. A právě tou se teď na podzim bavíme na divadelní scéně Meet Factory. Ve zkratce hraju tlustou nešťastnou outsiderku, která se zaplete s diktátorskou fitness trenérkou. Přiznám se na rovinu, že je mi sportovní zarputilost naprosto cizí a často té druhé postavě vůbec nerozumím. Proto jsem ráda přijala pozvání na zápas Hanspaulské ligy, abych na vlastní oči nahlédla do duší zmagořených sportovců.

Samotné předzápasové představování hráčů Chiquity bylo pro mě zážitkem. Všechny ty bojovné přezdívky jako André, Šindy, Zelí, Deja nebo Alamar. Člověk neví, jestli se má smát, nebo to brát vážně. Samozřejmě jsem fandila Banáně, ale už od začátku bylo znát, že s Medvídky to nebude jednoduchý. Důrazný soupeř sice Chiquitu nezatlačil do obrany, ale zároveň nenechával na malém hřišti téměř žádné místo ke kombinační hře. Jako když Zuzka Stivínová nechává na jevišti mé postavě jen nezbytný životní prostor a nutí jí svou zvrácenou víru fyzické dokonalosti. Aniž by to strany zla věděly, svým chováním si vlastně pod sebou podřezávají větev. Ale ještě nepředbíhejme. I přes zhuštěný prostor se Banáni dostávali do šancí. Hlavně Zelí se jednou dobře vymotal ze sevření, ale tváří tvář gólmanovi nedal. Fotbalová zápletka se naplno rozjela až ve chvíli, kdy Gumáci vstřelili svůj první gól. Na jeho začátku byl průnik pro pravé straně. Centr do vápna se odrazil od hrudi gólmana k Alamarovi, který pod tlakem nevykopl míč příliš daleko a ještě k tomu na nohu soupeře. Rychlé zpracování a povedená střela otevřela skóre. Posrání hodná událost, poznamenal by Irwine Welsh. S Chiquitou to lehce zamávalo, ale brzy se už zase hrálo spíš na soupeřově polovině, jenže prozatím bez gólového výsledku.

Ve druhé části se konečně začalo na hřišti jiskřit a občas vzplály emoce. Kam se hrabou kolegové z Národního, když se vzteknou hráči Hanspaulky. Najednou máte před sebou celou paletu charakterů. Některý odhadnete na první pohled. Třeba Šindy: věčně naoko ublížený a provokující. Právě díky jeho častým výzvám, aby rozhodčí nespal a používal víc píšťalku, může Chiquita vděčit za několik standardních situací. Po jedné z nich se míč odrazil za branku a z následného rohu se výstavní trefou předvedl obránce Alamar. Zmrazil tím nejeden medvědí úsměv. Tou dobou měla Chiquita jasnou převahu. Soupeř se spíš zatáhl a vyčkával na vlastní polovině. Jenže outsiderství není smůla, je to spíš diagnóza. Neprojevuje se jednou za čas, svou přítomností vás opakovaně nutí k pláči a posílá do kolen. Krátce po vyrovnání sjel z černého nebe blesk s druhým gólem do sítě Banany Chiquity. Její hráči si zkomplikovali vlastní rozehrávku, skákající malou domů chtěl brankář posunout k Alamarovi, ale bohužel míč poslal napůl do souboje a rychlé přečíslení skončilo snadným gólem do prázdné branky. Další posranej gól, v posraným zápase, od posranejch frajerů. Vyjádřil by se nejspíš Irwine Welsh. V ten moment dosáhla Chiquita svého dna. Z posledních psychických i fyzických sil se vrhla na soupeře. Hladové zubožené zvíře, která nemá co ztratit. Přichází poslední minuta. Další soupeřův faul. Rozhodčí ukazuje na místo, odkud se bude rozehrávat. Krátká porada. Stavba zdi. Nervózní bušení srdcí. A pak přichází překvapivá rozehrávka k Alamarovi, muži který byl u všech podstatných událostí zápasu. Střílí. Míč se nezvedá do šibenice jako při prvním gólu, ale naopak drží se drobně nad zemí. Deja se prohýbá na zad, aby ten kulatej nesmysl netečoval mimo branku. Cítí na noze poryv větru, jak si míč kolem něj hledá cestu za bezmocného brankáře. Napíná síť. Les rukou nad hlavou. Euforie. 2:2. A zlo sklání hlavu.

To byl match s velkým „M“. Žádné Shakespearovské veršování. Láska páska na to zapomeňte. Moderní divadlo je mnohem blíž komplikovanému světu, ve kterém žijeme. A já jsem po čtvrtku přesvědčená, že Hanspaulka může nabídnout klíč k symbolickému jazyku, který na jevišti každý den používáme. Olé, ať žije Banana Chiquita!!!